Jdi na obsah Jdi na menu
 


Psí školička

11. 9. 2006

..... aneb jak to bylo poprvé na cvičišti

 

Prázdniny skončily a začala škola...a to nejen pro Tomáše a Radka, ale i pro Rexíka...... Rexík totiž začal chodit na cvičiště místního kynologického klubu.

NeObrazekjdříve byla řeč o tom, že na cvičiště budu chodit také. Těšil jsem se na seznámení s dalšími pejsky. Jenže když přišel ten očekávaný den „D“, panička naložila do auta pouze Rexíka a mě nechala na zahradě. Dost se mě to dotklo a proto jsem ztropil na zahradě takový povyk, že se ke mě nakonec přidal i (v autě sedící) Rexík a panička (donucena okolnostmi) se pro mě vrátila. A tak jsem tu neděli jel na cvičák také. Jenže to by nebyla naše panička, aby mě zase nějak nepřevezla.....domluvila se telefonem s páníčkem a ten si, na cestě z práce, pro mě na cvičiště brzy přijel. Ale i tak jsem stihl omrknout, jestli bude náš Rexík v dobré společnosti, kde mu nikdo nebude ubližovat. Na jednoho pejsu, který si dovolil na našeho Rexe vrknout, jsem dokonce musel důrazně „wawknout“ a pak už dal pokoj.

Na druhouObrazek návštěvu cvičiště jsem se opět vnutil. Tentokrát jsem si dokonce zkusil proběhnout několikrát tunelem, prokličkoval jsem slalomem a přeskočil několik „skoček“. Také jsem zjistil, že tomu pohyblivému prknu, co po něm náš Rex tak rád skotačí, se říká „strouha“.  Nechápu, jak ho může bavit chodit po něčem, co mu pod tlapkami neustále někam uhýbá a ujíždí.

Náš Rexík je stejně také nejspíše nějaký „ujetý“, protože ze všech překážek na cvičišti si nejvíce oblíbil kladinu a takovou zvláštní střechu, které se prý říká „áčko“. Původně jsem si myslel, že mě sem panička táhne proto, abychom se zde schovali před deštěm a tak jsem si hned pod střechu pěkně zalezl a koukal, jak venku pěkně prší......jenže paničce se to nelíbilo.

VysObrazekvětlila mi, že po té příšerně šikmé stěně musím vyběhnout až nahoru a pak zase seběhnout dolů. Než jsem stihl sebrat trošku odvahy, abych se vyškrabal po stěně pro tu úžasně vonící granulku, kterou panička držela nad překážkou, náš Rexík se hbitě vyškrabal na vrchol „áčka“, granulku slupnul a ještě se důležitě rozhlížel po cvičišti. Sice jsem nakonec „áčko“ přelezl také, granulku jsem za odměnu také dostal, ale „áčko“ mě nijak neuchvátilo.

Pak jsem se šel seznámit s kladinou. Nechápu, jak může někdo chodit po tak uzoučkém prkně. Rexík mě dokázal, že po kladině se dá chodit docela dobře a zdálo se, že ho taková chůze vysoko nad zemí vyloženě baví. Tohle vážně nechápu....to zvíře snad nemá pud sebezáchovy!

 

PříštObrazekě už mě sebou na cvičiště nevzali, protože prý tam svou přítomností Rexíka moc rozptyluju, on se pak nemůže soustředit na „výuku“ a motá se Radkovi pod nohama. A tak jsem zůstal s Tomem doma a panička nám uložila „za domácí úkol“ zdokonalovat se ve slalomu.

Poslední zprávy ze cvičiště jsou takové, že se Rexík učí s Radkem chodit pěkně u nohy. Někdy mu také Radek dovolí vyšplhat se na "áčko" nebo si přejít kladinu. Za odměnu je pak "vypuštěn" do prostoru, aby se mohl proběhnout a vyřádit s ostatními psy. Obvyklá běžecká trasa prý vede skrz tunel, kde je potřeba striktně dodržovat jednosměrný provoz. V podstatě však platí pravidlo, že směr běhu v tunelu určuje vždy "ten větší" pes v tunelu se nacházející.

Obrazek