Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pes na dovolené

17. 7. 2006

....... aneb psí postřehy z dovolené

ObrazekDoprava: Na letošní dovolenou jsem se moc těšil a pečlivě jsem hlídal, aby náhodou neodjeli beze mě. Musím říct, že náš malý „Punťa“ (teď myslím auto zn. Fiat Punto a nikoliv našeho malého štěníka Rexíka), byl naložený až po střechu. Když se ještě přihnal Tom a řekl mamince, že by se do auta ještě vtěsnala jeho rybářská výbava, usoudil jsem, že je nejvyšší čas, abych si v autě obsadil místo (alespoň k sezení) a ihned jsem se uložil na zadní sedadlo…..a tak Tom pochopil, že rybářská výbava bude muset cestovat druhým autem (s tatínkem). Zjistil jsem, že náš Rexík má „dojezdovou vzdálenost“ cca 70 km …..a pak se poblije …a to bez ohledu na své momentální umístění v autě…..poblil se na cestě „tam“ když ležel pod nohama spolujezdce a poblil i na zpáteční cestě, kdy nám panička sklopila ve Fiatovi zadní sedadla a udělala nádherné „letiště“ na ležení. Musím přiznat, že tu Rexíkovu nevolnost na zpáteční cestě jsem tak trošku zavinil já….když jsem se procházel v tom velkém „cestovním prostoru“ (ač mi to panička výslovně zakázala), trošku jsem na Rexíka šlápl a probudil ho….no a jemu se pak udělalo nevolno….a my tak získali přehled o tom, čím vším babička Rexíkovi před jízdou „přilepšila“.

Ubytování: Ubytování bylo vcelku obstojné a dokonce jsem si mohl i vybrat…děda pro nás (psy) postavil prostorný, částečně zastřešený kotec, kde jsme měli na ležení velkou hromadu sena. První noc tam s námi spala i panička, protože Rexík pořád kňoural a já jsem se k němu nakonec přidal svým hlasitým vytím, takže jsem velmi brzy „překřičel“ i nějakého cizího pána, který u nedalekého rekreačního střediska hlasitě zpíval (jak se později ukázalo: až do brzkých ranních hodin). Panička byla proto nevyspalá a trošku rozmrzelá….a já jsem se styděl, že jsem v noci tak vyváděl (a trval na tom, že budu zpívat druhý hlas tomu neznámému zpěvákovi) a donutil ji spát s námi venku….proto jsem se celý den choval moc slušně a byl jsem hodný pejsek. Druhý večer se schylovalo k bouřce a tak panička prohlásila, že se nebude v noci v dešti stěhovat, že se uložíme rovnou do chaty. V duchu jsem zajásal, ale bohužel (pro mě) předčasně…..panička se nastěhovala do garáže. I když garáž už neslouží jako garáž, ale jako dílna, sklad a letní kuchyně, je zde pořád na zemi beton a ten při ležení tuze tlačí. Rexík s paničkou se ihned uložili k spánku, jenže já jsem se nehodlal smířit s tím, že budu nocovat na betoně (přece jen jsem z domu zvyklý na určitý standard) a proto jsem se snažil vetřít k paničce na lehátko. Jenže jsem byl vyhozen a tak jsem si (pod záminkou vyvenčení) vyžádal otevření vrat a šel jsem si lehnout na měkoučké seno do kotce. Za chvíli tam za mnou přišla (s vykulenýma očima) panička a v patách jí cupital Rexík. Ten si za mnou také nakonec vlezl na měkoučké seno a ihned usnul. Musím přiznat, že tentokrát mě panička pořádně převezla…..pochopil jsem, že když budu v kotci ječet a rušit noční klid, tak mě nikdo nebude nutit, abych spal v kotci na měkounkém seně, ale klidně mě nechají spát v chatě, přesněji: v garáži na betonové podlaze.

Obrazek

Obrazek

Stravování: Stravování bylo velmi dobré. Páníček i oba kluci chodili k přehradě na ryby a málokdy se vrátili s prázdnou, takže jsme měli k jídlu (my psi) nejen granule, ale také vařené kapří hlavy a k tomu občas i nějakou nástražní rybku, kterou jsme si sami ulovili (ukradli) z kbelíku.

Zábava: O zábavu jsme také neměli nouzi……s naším malým čertíkem Rexíkem se snad ani nelze nudit. V jeho přítomnosti je dobré (přesněji: nezbytné) být neustále ve střehu. V neděli jsme byli na výletě. Potkali jsme se s choďandou Enny (Chillita Ann Lucato Gold) a jejími páníčky. Společně jsme si prošli kousek malebného okolí Valtic: viděli jsme tři ze zajímavých stavbiček Lednicko-Valtického areálu: Kapli Sv. Huberta, Kolonádu Tři grácie a Rendenzvouse. Počasí nám opravdu přálo…sluníčko krásně svítilo, takže se Enny a Rexík dokonce vykoupali v rybníčku. Musím přiznat, že v tom horku, jsem měl jazyk „až na vestě“ a Rexíka dokonce chvilkami poponášeli, aby se příliš neunavil. Když už jsme byli asi 1 km od cíle, zmocnil se páníček mého vodítka a nasadil takové vražedné tempo, že jsem využil faktu, že jsme právě procházeli po břehu rybníka a raději dobrovolně vlezl do rybníka, abych si tak vynutil kratičkou přestávku. Páníček opravdu zastavil a udiveně na mě koukal, jestli jsem se nezbláznil. Mojí paničce se výlet moc líbil, protože trasa vedla po krásných rovných pěšinách a nikde se nešlapalo do kopce. Hned ji napadlo, že by se tudy skvěle jezdilo na kole…samozřejmě se psem zapřaženým před kolem. Nu, osobně proti takové zábavě nic nemám, jen by se takové akce nesměly konat v tak horkém dnu, jako byla ta neděle. Pak už jsme ale na žádném dalším výletě nebyli, protože bylo na takové výletění příliš horko. Pravidelně jsme ale chodili s paničkou k přehradě, kde si náš Rexík vždy vlezl do vody a zaplaval. Pak běhal s hlasitým štěkáním po břehu a všechny (bohužel i úplně cizí lidi) naháněl do vody. Pokud se náhodou někdo nevrátil dobrovolně zpět do vody a tvářil se, že štěkající štěně nevidí, většinou brzy poznal, jak jsou ostré štěněcí zuby. Rexík totiž každého takového „narušitele kázně“ ťafnul do paty. Já jsem se vždy usadil ve stínu (v bezpečné vzdálenosti od vody) a pozoroval okolní dění.

VeObrazek středu nás navštívil Gar s Louisíkem, Lucií a Slávkem. Rexík se choval „jak utržený z řetězu“…..řádil jak černá ruka a naše psí návštěva si musela dávat dobrý pozor na své tlapky a ocásky. Tohle řádění ho nepřešlo ani u vody. Tady jsem zjistil, že být velkým a poměrně těžkým psem s dlouhými tlapkami je celkem výhoda, neboť takového psa panička neunese a tím pádem ho nemůže zanést do vody a proti jeho vůli okoupat. Tím chci naznačit, že jsem opět zůstal jediným suchým psem, neboť Louisík byl paničkou polapen, zanesen do vody a podroben plaveckému výcviku. Jak už jsem zmínil, k Rexíka bavilo koupání, plavání a jiné čabrání ve vodě. U chaty se pak věnoval sklizni ovoce. Dohledal snad všechny jahody zapomenuté na záhonku, ochutnal maliny a angrešt si trhal sám přímo z keříčku (nechápu jak to udělal, že si nepopíchal tlamičku).

Obrazek Obrazek

Já jsem se chtěl, tak jako většina naší smečky (páníček, Tom i Radek), věnovat lovu….jen s tím rozdílem, že jsem neměl políčeno na ryby, ale na myš, která se schovávala v hranici dřeva….a tak jsem začal vytahovat z hranice jedno polínko za druhým. Když to panička zjistila, tak mi to zakázala….jenže já jsem poslechl „jen tak na oko“ a když panička zmizela za rohem chaty, vrátil jsem se k hranici a pokračoval v lovu…..a tím jsem si „podepsal ortel“ …panička ještě jednou zopakovala svůj povel „FUJ!“ a když jsem se dál hrabal v hranici dřeva, tak mi vylila za krk kbelík vody….brrrr, to bylo podlé a hnusné jednání….ale je pravda, že pak mě ta myš za dřevem už několik dnů vůbec nezajímala a okolo hranice dřeva jsem procházel naprosto nevšímavě….až jednou: Rexík se zrovna s páníčkem tahal o hračku a panička jejich hru natáčela na video………. a myška za dřevem tak pěkně šramotila, že jsem neodolal….a začal hranici dřeva pěkně od spodu rozebírat …..když se panička otočila mým směrem, podařilo se jí na video zachytit ještě část mé činnosti, ale pak jí došly ve foťáku baterky….naštěstí, protože jinak by měla zdokumentováno i to, jak se mi hranice dřeva sesunula rovnou za krk. Než stihla dát do foťáku nové baterky, vyhrabal jsem se z těch polínek a postavil se na bezpečné místo, abych si pořádně prohlédl výsledek svého snažení. Nu, pochvalu jsem za to nedostal. Panička prohlásila, že jsem osel a že mě asi brzy přerazí a začala rovnat polínka zpět do hranice…..a náš Rexík jí vydatně „pomáhal“: kradl jí polínka přímo pod rukama a roznášel je po celé zahradě.

Co by se mělo příště zlepšit (napravit): Nelíbilo se mi, že jsme na krátké vycházky k přehradě chodili „na jednom laně“ (jako děti v mateřské školce)…na jednom konci vodítka byl připnutý Rexík, na druhém konci já a panička držela vodítko uprostřed……jenže Rexík na vodítku táhl „jako navedený“, takže jsem to byl já, kdo pomáhal paničce brzdit. Byl to úžasný pohled, jak za sebou malé vychrtlé štěně (přesně tak totiž vypadal Rexík, když se smočil v přehradě) táhne na vodítku dospělého huskouna. Doufám, že panička bude s Rexíkem chůzi na vodítku pravidelně procvičovat, neboť když jsem se naučil bez tahání chodit na vodítku já, tak se to určitě naučí i náš malý neposeda. Další věc, které mi vadila, byla bezmezná drzost našeho Rexíka. Stal se z něj velký hrdina….hrdina s dvojitou ochrankou (já a panička) na konci vodítka. Rexík na potkání štěkal na všechny psy a několikrát to hrozilo škaredým konfliktem, kdy jsem musel rychle přispěchat k Rexíkovi a „ukázat“ cizímu psovi také své zuby (a případně i zavrčet a zaštěkat), aby si rychle rozmyslel své další počínání. Jednou dokonce musela zasahovat křikem i panička, protože Rexík si troufl štěkat na psa o velkosti cca bernardýna. Doufám, že panička se poradí, jak takové Rexíkovo chování usměrnit dřív, než nám ho nějaký velký pes zakousne jako krysu. Na další část dovolené (v srpnu) se moc těším, protože pojedeme na speciální výstavu chodských psů a budeme tam vystavovat naše malé chodě. Jsem velmi zvědavý, jak chce panička docílit toho, aby ten náš malý ďáblík (se kterým pořád „šijou všichni čerti“) chvilku v klidu postál….

 

Odkaz na fotografie z dovolené: http://www.foto-album.cz/album.asp?Id=7993