Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je učenlivý a rychle chápe

10. 4. 2006

ObrazekAč nerad, musím konstatovat, že mě ten náš malý psí uličník pěkně překvapil. Vím, že mě panička varovala, že se těmi svými útěky na schody dlouho nevydržím, ale že mi tahle „únikovka“ vydrží pouze 24 hodin, to jsem opravdu nečekal.

Abych měl od toho malého otravy klid, tak jsem se chytře uložil k spánku s páníčkem do ložnice. Ráno jsem pak rychle proběhl přes obývací pokoj a halu na schodiště. Na třetím schodu od spodu jsem se zastavil, abych se podíval, co tomu říká Rexík nahoře na schodišti…? Neříkal vůbec nic, protože odhodlaně hopsal po schodem dolů za mnou a panička se smála, že mi zamrzl ten můj líbezný „husky úsměv“….ale copak jsem mohl tušit, že tohle ranní práče se učilo s Tomem (samo a dobrovolně) už od 6-té hodiny ranní hopsat po schodech nahoru a dolů???? Když Rexík přihopsal ke mně, řádně mě rafnul do ucha, aby mě z toho šoku probral….ještě jsem ani nestačil bolestí kviknout a rafnul mě znovu.

ObrazekPanička to ale nakonec přece jen vyřešila a postavila mezi dveře do obýváku zábranu…..já ji hravě přeskočím, ale pro našeho „čertíka“ je to zatím dost vysoko…..a tak jen kňourá na druhé straně překážky a slibuje, že už mě nebude kousat.

Nejvíce mě potěšilo, že tenhle malý nezbeda doběhnul nejen mě, ale i paničku. Ta si na něj vymyslela lest a v neděli postavila na zahradu před branku, kterou on rád podlézal, dřevěnou zábranu….a opět tak jasně vymezila, kde je psí území a kde území pro páníčky. Jenže náš Rexík začal postupně zkoušet v dělícím plaňkovém plotě jednu mezeru za druhou, až našel jednu, kterou hravě prolezl….bohužel tuhle mezeru však nenašla panička, takže nakonec své opatření zase (k mé velké radosti) zrušila…a tak zase běháme volně po celé zahradě a postupně si ji upravujeme k obrazu svému. ObrazekRexík si vyhrabal dvě krásné jamky. Sice jsem mu s nimi musel trošku pomoci….ale stačilo mu jen ukázat techniku hrabání a pak už pracoval zcela samostatně, takže já jsem si mohl vyskočit na hromadu kompostu a přehrabat ji hned několika směry.

Musím si postěžovat, že mi Rexík dává pořádně zabrat…z těch jeho her jsem občas pořádně unavený, takže dobrovolně zkracuji své každodenní vycházky. Tom také říká, že už ani tolik netahám na vodítku. Komu by se také chtělo ještě někoho tahat na vodítku, když si skoro celý den hraje na honěnou, na schovávanou  a zápasí s tím naším divochem…..při našem zápase na sebe hodně vrčíme a štěkáme. Panička říká, že si sousedé v ulici jistě musí myslet, že se tady navzájem vraždíme. Ale to není pravda….panička mě chválí, že jsem hodný a dávám pozor, abych malému neublížil….zato Rexík si servítky nebere a bojuje ze všech svých sil a do boje vyráží i ze zálohy (nejčastěji z úkrytu pod schodečkem)….jeden čas mi ho panička pořád musela sundávat z krku, protože se mu moc líbila moje známka na obojku a neustále se snažil ji chytit a pak mi každou chvilku visel na obojku….nakonec mi panička obojek odepnula……ještě štěstí, že mám na krku huňatý kožich, který Rexík jen tak neprokousne…..ale chlupy prý ze mě lítají pořádně.

 

Obrazek

Den s ním je opravdu pořádně náročný (panička dodává: „A to nejen pro psa!“).